Oldřich Augustin Král, DBA. et BA. et MA. et Th.D. et Dr.h.c.
THE INTERNETS´KNIGHT / DOCTOR OF CHURCH MANAGEMENT AND THEOLOGY.
EKUMENICKÝ LAICKÝ RYTÍŘSKÝ HUSITSKÝ ŘÁD POSVĚCENÝCH BRATŘÍ A SESTER
OLDŘICH AUGUSTIN KRÁL e-mail:
Pavlův přínos pro konstituování křesťanství
Jak mohl ovšem Pavel dospět k tak radikálnímu kroku, jakým bylo odmítnutí kultovních předpisů Zákona a tradic otců? Jedna část odpovědi jistě leží ve vývoji, který jeho činnosti předcházel, a to v rozšíření nové víry, naděje ve spásu skrze Ježíše Krista, mimo vlastní Palestinu a v její přijetím pohany, asi nejdříve z kruhů bohabojných. Antický svět hledal orientaci a naději do budoucnosti. Rodící se křesťanství nebylo jedinou nabídkou takové naděje, přesto se prosadilo nejvíc, možná právě díky vazbě na židovské tradice. Židovství totiž představovalo v tehdejším světě ambivalentní fenomén – na jedné straně byli Židé odmítáni, posmíváni, nenáviděni, na druhé byl jejich monoteismus, jasná životní orientace, jasná životní pravidla, vysoké etické ideály, solidarita v obcích něčím přitažlivým a uznávaným. Židovství ve své rozvinuté podobě bylo však poměrně složitým a sofistikovaným systémem, naproti tomu rodící se křesťanství bylo se svým soustředěním na Ježíšovu smrt a jeho zmrtvýchvstání, na jeho blízký nový příchod něčím „přehlednějším“, jednodušším, bezprostřednějším a údernějším ve zvěstování naděje uprostřed dobové beznaděje a bezradnosti. Už Ježíšovo veřejné působení, soustředěné na podstatu, nikoliv detaily Zákona jako zjevené Boží vůle, bylo působením člověka na cestě, putujícího, nezajištěného, očekávajícího, otevřeného Božímu působení, což jistě formovalo i počátky křesťanství. Mělo to i své radikální důsledky sociální – společenství věřících je místem sdílení a zároveň stejné důstojnosti všech. Tím vším mohlo být přitažlivé, zejména mělo-li již cestu částečně připravenu. Tedy oproštěnost od složitých tradic, kritická distance k Chrámu a soustředěnost na Boží spásné jednání v Ježíši Kristu byly jistě jedním z pramenů onoho radikálního kroku, jehož plnou reflexi pak nalézáme u Pavla.
Druhou část odpovědi na položenou otázku skýtá Pavlova osobní zkušenost se zmrtvýchvstalým Pánem, ono setkání či obrácení před Damaškem. Právě Pavel, jenž byl jedním z nejhorlivějších reprezentantů dodržování tradic otců, byl konfrontován se skutečností, že observance Zákona nestačí. Bůh zjevuje svou vůli definitivně nikoliv v Zákonu, nýbrž v osobě Ježíše Krista a v jeho údělu. Tímto poznáním, podmíněným osobním setkáním s Ježíšem Kristem, byl pro Pavla Zákon ve své platnosti relativizován. Pavel to později vyjádřil velmi pregnantně v listě Římanům: „Bratři, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ (Řím 10,1-4). Pavel se zřejmě problémem obřízky, tedy observance Zákona, zpočátku příliš nezabýval, protože to v jeho očích nebylo důležité. Teprve když se setkal s tím, že dodržování ustanovení Zákona vede k rozkolu v obci (spor s Petrem v Antiochii, působení jeruzalémských misionářů z okolí Jakubova), že v obci si najednou nejsou všichni rovni, že slavení Večeře Páně už není jednotícím momentem, obřízku jako symbol názoru, že spása je v Ježíši Kristu-Židu (tedy i v nutném dodržování Zákona), radikálně odmítl a celý problém teologicky reflektoval, jak o tom svědčí listy Galatským a Římanům.
Pavlův jednoznačný důraz na spásu v Ježíši Kristu měl i svoje společenské důsledky v obci: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem/Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28). Být v Kristu je novým bytím, které ruší význam náboženských, sociálních, sexuálních rozdílů. Nezáleží na tom, čím kdo byl před tím, čím je v rámci společenské struktury, svou pohlavní určeností, nýbrž jen na tom, že patří ke Kristu. to je jeho určujícím znakem, to druhé je vedlejší. Nejen tedy obřízka, ale cokoliv, co bylo předtím, než se člověk stal křesťanem, bledne ve světle Božího vyvolení v Kristu. Radikalitu tohoto jeho názoru, dovedenou do konkrétních důsledků v obci jakožto místu Kristovy přítomnosti, nebyli lidé tehdy ani dnes schopni plně přijmout. A snad ani Pavel sám.
Pavel také, zřejmě jako první, reflektoval vztah mezi židy a křesťany v rámci dějin spásy. Mnohá místa jeho listů svědčí o hledání rovnováhy mezi spásou v Kristu a vyvoleností Židů, reprezentovanou také Zákonem. Nejvíc se k ní přiblížil právě v listě Římanům (kap. 9-11). Jeho obraz ušlechtilé olivy (židovství) a planých větví (pohanství), jež jsou na ušlechtilý kmen naroubovány, aby nesly pravé ovoce, ji vyjadřuje velmi názorně. „Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří!“ (Řím 11,24) Nejde tedy jednoduše o popření role Židů v dějinách spásy, o odmítnutí Zákona v jeho funkci v Božím plánu spásy, nýbrž o jeho relativizaci jakožto cesty spásy, tedy Boží spravedlnosti, jako možnosti obstát na základě vlastní síly před Božím soudem. Jak větve plané, tak větve ušlechtilé musejí být naroubovány pěstitelem na ušlechtilý kořen. Spása je pro všechny jedna a Bůh ji daruje zbytku židovského národa tím spíše, že ji daroval pohanům. Pavel argumentoval nejen z perspektivy vyvolení, nýbrž i z druhého konce: Židé stejně jako pohané stojí před Bohem v pozici hříchu, nesplatitelného dluhu. Navzájem se nemají čím vychloubat. Všichni stojí pod Božím nárokem, kterému pro svůj hřích nejsou s to dostát. Všichni potřebují vykoupení ze situace své sebestřednosti, svého odvratu od Boha, ze své nesmazatelné zadluženosti. Všichni bez rozdílu, židé i pohané. V dalším historickém vývoji tato rovnováha bohužel udržena nebyla.
Misie na Západ byla především misií městskou. Pavel, ale nejenom on, zakládal nové obce ve městech, velmi často ve městech, která byla centrem určité oblasti. Tím zahájil nový typ misie, která byla již misií z určitého místa (vzorem mu snad mohla být obec v Antiochii). To je vidět např. na charakteristice obce v Tesalonice (1 Tes 1,8.4,10), která se stala zdrojem šíření evangelia po celé provincii. Podobně tomu bylo zřejmě v Korintě, hlavním městě provincie Achaia, kde Pavel podle Sk (18, 11) zůstal jeden a půl roku, a v Efezu, kde pobyl ještě déle, snad tři roky (Sk 20,31). Všude tam vznikaly místní obce z tamních křesťanů, vázané na dané místo. Spojnicí mezi nimi byl Pavel a jeho spolupracovníci. Obce však od počátku měly svou jistou organizaci, která nebyla totožná s pevnými úřady z pozdější doby, ale vytvářela předpoklady pro jejich vznik. Důležité bylo ovšem Pavlovo pochopení obce jako živého organismu, v němž jsou jednotliví členové na sebe odkázáni jako údy těla (viz Řím 12,4n a 1 Kor 12,12-26). Toto tělo má sakramentální povahu, protože je spojeno účastí na krvi a těle Kristově (1 Kor 10,16-17). Proto nešvary při slavení Večeře Páně tomuto tělu škodí a znevažují jeho sakramentální povahu (viz 1 Kor 11,20-30). Církevní obec je společenstvím svatých, resp. posvěcených, ne pro vlastní zásluhy a morální dokonalost, nýbrž pro vyvolení od Boha a povolání ke spáse skrze Ježíše Krista. Je společenstvím svatých, protože Bůh je svatý. Každý nešvar v obci je tedy znevážením Boží svatosti. Mluví-li Pavel o církvi, má na mysli především konkrétní obec, ale zároveň už on sám svou osobou i činností reprezentuje církev jako celek (sbírka pro jeruzalémské křesťany, organizovaná v celém okruhu Pavlovy působnosti, stejné zvyklosti – 1 Kor 11,16; jednotné učení – 1 Kor 4,17 apod.). Pavel sice ještě nepojímá církev jako jednotně strukturovanou veličinu (ve smyslu dnešní např. katolické církve), ale je si vědom vzájemných vazeb a souvislostí mezi obcemi. Obce jsou sice na sobě nezávislé, ale existuje mezi nimi spojení skrze Pavla a další a skrze požadavek vzájemné solidarity. Jako společné centrum chápe i Pavel ještě jeruzalémskou obec (např. Gal 2,2; Řím 15,27).