JEŽÍŠ JAKO HISTORICKÁ POSTAVA

Ježíš jako historická postava

Dějiny bádání o Ježíšovi jako historické postavě mají za sebou poměrně dlouhý a dramatický vývoj: od doslovného chápání evangelií jakožto historických zpráv přes jejich totální redukování na pouhé výpovědi víry bez historického obsahu až po dnešní dobu, kdy se znovu zhruba od 60. let minulého století objevuje otázka po historickém Ježíši a s postupujícím časem a novým poznatkům i méně skepse vůči zprávám evangelií. Je samozřejmě nezbytné chápat evangelia nikoliv prvořadě jako historické dokumenty v našem pojetí, nýbrž jako svědectví víry k probuzení či posílení víry, ale zároveň i jako svědectví spočívající na historickém základě a tento historický základ transformovaně, tj. z hlediska svědectví víry, odrážející. Zatímco bádání a teologie v minulosti se snažily podtrhnout Ježíšovu jedinečnost a svým způsobem ho oddělit či vydělit z jeho židovského kontextu, lze v současnosti zaznamenat tendenci prakticky opačnou, tj. snahu chápat Ježíše především na základě jeho židovství. Domnívám se, že tak jako ve všem i tady je na místě hledat jakousi střední cestu. Je nepochybné, že Ježíš byl Židem své doby, že zůstal vázán na svá židovská východiska, na druhé straně je stejně nepochybné, že tato východiska překročil a že byl víc než Židem své doby, že byl náboženským géniem a, a to především, vyvoleným Božím, teologickou řečí řečeno Synem Božím. Toto poslední je ovšem výpovědí víry, již nelze historicky zcela prokázat. Prvotní církev nebyla zdaleka tak zainteresována na historických detailech, které nám dnes připadají důležité, takže o mnoha historických skutečnostech můžeme jako o potvrzených historických faktech v současnosti hovořit pouze se značnou opatrností. To se týká jak data a místa Ježíšova narození, data jeho úmrtí, tak jeho rodiny, učedníků, sledu jeho působení. 

V následujícím textu jsou vzaty v úvahu hypotézy a nejasnosti, které se v souvislosti s těmito historickými okolnostmi Ježíšova pozemského života a působení vynořují, tím však nemají být zprávy evangelií odsunuty do oblasti historické nevěrohodnosti. To, co zůstává nepochybné, je Ježíšova pozemská existence v Palestině první třetiny 1. stol. n. l., jeho učení o Božím království, jeho vztah k Janu Křtiteli, jeho působení jako učitele, exorcisty, thaumaturga, jeho výjimečný vztah k Bohu, okruh učedníků kolem něho, jeho smrt, kterou sám chápal jako zástupnou, jeho víra ve vzkříšení z mrtvých a jeho překročení hranic času a prostoru. Všechny pochybnosti se týkají vesměs vedlejších otázek, na nichž prvotní církev nebyla zainteresovaná. Sama základní událost, na níž stojí naše víra i církev, totiž zmrtvýchvstání, je něčím, co přesahuje horizont empiričnosti a historičnosti, neboť jde o skutečnost eschatologickou. Stejně tak otázka Božího synovství a vtělení přesahují možnosti lidského ověření. Zde se musíme spoléhat na teologické výpovědi prvotní církve a snažit se jim porozumět v rámci tehdejšího obrazu světa (proto je důležité se tímto obrazem zabývat), abychom je mohli uchopit jako smysluplné výpovědi a vyjádřit současným jazykem v rámci našeho antropologického i teologického konceptu světa.