V této knize Bůh promlouvá ke svému stvoření a zasahuje rozličnými způsoby do lidského života. Z jeho úst vychází mocné slovo, s nímž Pán spojuje toto očekávání, nenavrací se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. Boží slovo čili zjevení probíhá zpravidla v několika etapách. V první řadě je třeba, aby se setkalo s vnímavým adresátem, aby bylo slyšeno. Ten, kdo je přijal, má potom obvykle za úkol zvěstovat Boží slovo dál, aby oslovilo všechny, jimž je určeno. Ti se pak mají stát činiteli Božího slova, a tak zabránit tomu, aby se muselo vrátit kázané, nebo mluvené slovo bez odezvy k vysilateli.

Stát se Bohem, být zbožštěn, je metou všech lidských tužeb, bohužel to někdy nejde. Mělo by to být metou všech křesťanských poselství. Basil Veliký prohlásil, vrcholem všeho, co si lze přát, je stát se Bohem. Zbožštění člověka je typicky helénistické. Je příznakem vpádu určité nějaké myšlenky do křesťanství, původně tato myšlenka pro helenistické křesťanství byla cizí.

Adolf von Harnack a další historikové jeho školy chtěli ve zbožštění člověka vidět nějaký důkaz, protože si mysleli, že helenizace křesťanství proběhla na újmu náboženského moralismu kázaného Ježíšem Kristem.

Někteří současní autoři i nadále uvažují, že zbožštění moderního člověka je nereálné. Moderní člověk hledá spíše humanizaci, nežli divinisaci. Pro moderního člověka, je těžké naslouchat Božímu slovu. V církvi svátostného a obecného kněžství máme za úkol evangelium každému, kdo o to stojí, zvěstovat. V tomto směru, při stvoření nechtěl Bůh zbožštění člověka, ale jeho připodobnění, aby se následně mohl stát Bohem, v posmrtném životě. Toto všechno možná nezná moderní člověk.

Moderní člověk, nerozlišuje mezi divinisací nebo deifikací, protože pro takovéhoto člověka to vzbuzuje veliké zmatky. Taktéž, jak je psáno v této knize, nejsou tyto názory biblické. Jestli bychom chtěli mluvit o divinisaci nebo o deifikaci, musíme se vyvarovat kontroverzních pojmů. Křesťanská víra, a taktéž naslouchání Božímu slovu, je krajně důležité, poučné i potěšující. Nést zvěst evangelia je něco překrásného, povznášejícího a potěšujícího. Jestliže ve známé trojici víra, naděje, láska je posledně jmenovaná láska největší, pak v naší trojici slyšet, zvěstovat, činit, to je to podstatné. U Božího slova bez jeho hlásání bratřím, není správné činitelství Božího slova bez jeho předchozího slyšení souhlasného přijetí, promyšlení i modlitby o síly proměnit slovo křesťanského svědectví v celou řadu láskyplných činů.

V této knize, ale i v našem úmyslu, by mělo být nastínit několik rysů divinisace člověka, jak ji chápou církevní otcové. Taktéž v této knize se promlouvá, o některých pojetích divinisace, jež jsou neslučitelná s  pojetím křesťanským, abychom pak konečně naznačili některé praktické důsledky pro kázání a evangelizaci.

2. KŘESŤANSKÉ POJETÍ DIVINISACE

Každá konečná přirozenost je ohraničená svou vlastní vůlí, jejíž moc má taktéž svou přirozenost. Člověk stvořený k Božímu obrazu je obdařen svobodou, skrze níž svobodně se stane tím, co si zvolí. Tato volba však může být jen pádem pod vlastní lidskou důstojnost, nebo taktéž přesažením sebe sama skrze Božské znovuzrození. Člověk je stvořen právě člověkem a tedy chtěn člověkem. Může se však, chce-li to, stát se Bohem, Bohem ve svém nitru.

Nezáleží na tom, odkud síla přichází, pokud člověk dosahuje výsledků. Musí být praktická, a jestliže věří ve vnitřního  Boha a myslí si, že mu pomáha, je to pro něj správné. Nevadí to, pokud je hotov opustit tuto myšlenku, když začíná hledat pravdu, když chce pochopit vnitřní význam života a vesmíru.

Ti, kteří jsou spokojeni s tím, že přijímají svou víru od předsudků uplynulého věku, nebo z předpokladů věku přítomného, patří k mizejícímu druhu. Každá víra dnes musí být schopna své tvrzení dokázat, a to nejenom poukazem, ale fakty dnešního dne, životem, vědou a věděním. Např. mučivé útrapy posledních válek přinutily náboženství, aby se sklonilo před realismem, přenesly skepticismus z vědcovy laboratoře do běžného života.

Až přijde doba, kdy člověk již nadále nebude chtít zůstat dítětem, ale bude chtít vyrůst a stát se dospělým, pak bude muset chápat a ne podvádět sebe a jiné. Pak pochopí, že Boha lze nalézt nejen v nějakém zvláštním tvaru, nýbrž ve všech tvarech, ne na nějakém zvláštním místě, ale na všech místech, ne jediným prostředníkem v nějaké víře, kultu, náboženství, budově nebo člověku, nýbrž v nekonečnu a sobě samém ve víře v trojjedinného Boha.

Nikdy nenalezneme Boha někde jinde než v těchto podmínkách, ostatek je pouze naší představou Boha, naším mentálním obrazem. Ty jsou čistě intelektuální věcí, nejsou Bohem ani skutečností. A tak, jestliže člověk se chce probudit, jestliže chce pochopit sebe sama, musí se postavit tváří  tvář faktu, že pravá cesta ke styku s Bohem není vně něho, nýbrž v jeho nitru, přímo uvnitř. Musí najít svou vlastní cestu k Bohu, sám a v sobě samém. Hledá-li Boha, není jiné cesty, hledá-li však představy, pojmy nebo mentální obrazy, pak může vzít to, co mu náboženství a kulty nabízejí. A jelikož většina lidí je spokojená s tím, že nechá druhé za sebe přemýšlet, a jiné za sebe hledat, je spokojen s tímto stavem.

V posledních dvou nebo třech stoletích se mysl a inteligence člověka začaly probouzet tak neobvyklou rychlostí, že člověk již není schopen tiše sedět v myšlenkových vězeních, které pro něho byly vystavěny. Chce se sám přesvědčit, a v tom okamžiku, kdy jeho mysl započne takovéto hledání, pak již není naděje, že

by našel jiné uspokojení. Stará dogmata, která přesvědčovala minulé generace, již

nedostačují. Nepochybně byla vhodná pro prostší mentalitu dřívějších generací, avšak nejsou vhodná pro nás. My chceme pravdu, to co je pravdivé. Abychom byli jisti, že nejde o pouhou prázdnou slovní hříčku, musí se tato formule ověřit v kristologii a vrůzných jiných teologických a neteologických disciplínách.

3. KRISTUS: ,,ZLIDŠTĚLÝ“ BŮH -,,ZBOŽŠTĚNÝ“ ČLOVĚK

Naše studium křesťanského učení nás přivedlo ke třem velkým pravdám. Předně, poznání Boha je našim nejvyšším dobrem, dále každému člověku Bůh zjevil v přírodě určité pravdy o sobě samém, a nakonec lidé však toto zjevení odmítli a na místo Stvořitele postavili falešné Bohy. My jsme však své povědomí o Bohu popřeli tím, že jsme toto poznání, kterého se nám dostává, nahradili pověrou. V důsledku toho svět navzdory vší své moudrosti Boha nezná, a tak mu chybí také poznání sebe sama. Věřící člověk a církev se nějakým způsobem musí vyjádřit ve vztahu ke Kristu, k tajemství Kristovu. Věřící člověk by měl říci, že Kristus je vždy Bohem. Nějakým způsobem musí církev ochránit Kristovo plné lidství, které je dané skrze Boha stvořitele. Skrze toho Duch Svatý přibližuje tyto pravdy myslím a srdcím jednotlivců. V důsledku toho je člověk znovuzrozen, přijímá Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a je zmocňován jej věrně následovat až do konce života.

Protestantská teologie dává třístupňovému zjevení nesmírné důležité místo. V Bibli se dozvídáme o Božím vykoupení hříšníků v Kristu. Prostřednictvím Bible promlouvá Duch Svatý k jednotlicům. Proto, jak říká protestantská teologie, naše moudrost by se neměla vyznačovat ničím jiným než ochotou přijmout s pokornou učenlivostí a přinejmenším bez nalezení chyby všechno, čemu Svatá Písma učí. Bez Svatých Písem směřuje naše domnělá moudrost k pošetilosti. Se Svatými  Písmy a pod vedením Ducha Svatého se před námi otevírají nové možnosti. Jsme schopni se dozvídat, kdo Bůh je, co pro nás učinil, i to, jaká má být naše odpověď, jak smíme žít ve společenství s Duchem Svatým.

Logos je ústřední slovo pro zbožštěného člověka, odřeknutí se hříchů a uvedení do nebeského království. Stvořitel musí nějakým způsobem v jeho srdci obnovit lásku k Bohu skrze církev. Logos je ústřední téma pro lidskou bytost. Člověk by se nebyl přiblížil Otci, kdyby ten, kdo se oděl tělem, nebyl jeho pravým logem. Člověk a jeho hřích se dá vysvětlit jen tam, kde se setkává zlo s dobrem. Slovo učinilo člověka svobodným vůči Bohu.

Abychom problém skutečně pochopili a určili jeho řešení, bude dobře, když ještě dále rozebereme ducha rodícího se světa, samozřéjmě v jeho živé a pokrokové části, protože jen ta může soupeřit s církví. Teoreticky mohl tento svět vzniknout a vyrůst jako věřící. Z jakého důvodu se emancipoval? Proč chce dítě přemoci matku a proč se od ní chce oddělit. Zbožštění je totéž co spása člověka v Kristu. To je podstata dnešního konfliktu. Kolem nás nezápasí věřící s nevěřícími, ale dva druhy věřících mezi sebou. Je zde dvojí ideál a dvojí pojetí

teologie. Je–li tu tento konflikt mezi křesťanskou a moderní vírou, co máme dělat, abychom zachránili svět? První řešení by spočívalo v odmítnutí, posouzení a potlačení nového náboženství jako ďábelského výplodu. Tato metoda byla skutečně vyzkoušena, ovšem s výsledky, které nemohly být výslovně špatné. Pokus zastavit moderní hnutí je beznadějný, protože toto hnutí je spojeno se samým vývojem lidského vědomí. Ale v tomto pokusu samém je také cosi nespravedlivého a protikřesťanského, argumentují církevní otcové. Ať jsou to formy víry ve svět jakkoli hodné odsouzení, přece vycházejí z nepopíratelné věrnosti k životu. Tedy k tvořivé Boží činnosti, kterou je třeba respektovat. Protože Kristus uskutečnil spásný plán jako člověk, s lidskou vůlí, s lidským srdcem, s lidskýma rukama, zjevil v rysech vlastních svému způsobu bytí člověkem tvář zbožštěného člověka.

4. V ČEM DIVINISACE SPOČÍVÁ

Divinisace člověka spočívá na účastí člověka na Božím životě. Toto učení definoval sv. Maxim, protože totožností podstaty, člověk byl skrze milost zbožštěn. To co je pro nás naprosto nesdělitelné. Člověk se může stát vším čím chce být, ale při pouhé zmínce o bázni Boží, o strachu ze smrti, soudu, pekle, ovane moderního člověka ovzduší středověkých učení. Můžeme říci že Sv. Pavel se odvolává na učení Ježíše Krista, my se odvoláváme na učení Nového zákona o lásce, která přemůže všechno, tedy strach a bázeň z odsouzení. Všichni asketi dobře věděli, že základ křesťanského života je láska. A přece je až překvapující, jak málo o ní mluví. Považují totiž pocity bázně za důležitější pro začátečníky v duchovním životě. Podstata hříchu je podle sv. Jana Damašského neschopnost se připodobnit Bohu.

Možná by se takovému člověku dalo pomoci, kdybychom mu připomněli, že zaslíbení věčného života je žít jako pravá lidská bytost. To je sice pravda, ale také platí, že věčný život znamená ještě víc, být obživen nejen v novém, nýbrž i ve věčném slova smyslu. Na to právě myslel Ježíš, když řekl: „Já jsem vzkříšení a

život“ Člověk se může stát vším tím, co je Bůh, vyjma totožnosti podstaty, znamená to být nasměrován, vymrštěn k tomu, k čemu je člověk předobrazem a tj. k Bohu skrze Ježíše Krista.

5. VYKOUPENÍ A DIVINISACE V KRISTU

Kristus nepřišel lidskou přirozenost změnit, ale přivádí člověka před pádem do hříchu a kvěčnému zatracení, člověka k nesmrtelnosti v  jeho nebeském životě. Obnovení člověka se musí dít v nějaké rovině vůle. Myšlení člověka, vtělení jeho slova se změnilo někdy ke zlu. Není to nějaký sklon, ale přirozenost vůči hříchu, ale taktéž někdy v opačném směru, a to k dobru. Na tomto místě jsme se dostali ke skutečné příčině lidského problému. Na samém počátku lidského odmítnutí poznat Boha jsou důvody morální a psychologické. Lidé však zjišťují, že je pro ně těžké se zde zastavit. Odmítli Boha, nicméně zůstávají Božími stvořeními a ve svém intelektuálním a morálním vybavení potřebují Boha. Jelikož nejsou ochotni poznávat pravého Boha, ale nedokážou se bez něho obejít, vymýšlejí místo něj náhradní Bohy. Abychom se vyvlékli ze vzpomínky na zlo a oděli se láskou Boží ne proměnění v cosi, čím jsme nebyli, ale slavně proměněni, obnoveni proměnou v to, čím jsme byli.

To vše nás přivádí, krok za krokem, k lepšímu pochopení slova poznání. Ale je potřebí ještě jednoho vymezení. Podle Bible, i když dáme slovu poznat co nejvyšší možný význam, poznání Boha stále ještě není jenom poznání Boha, neboť toto poznání nikdy není poznáním Boha osamoceně. Je to vždy poznání Boha v jeho vztahu k nám. Pokřtěný člověk je pravou divinisací, je dokonalý v Kristu. Každý člověk musí zakoušet dobrotu Ducha Svatého. Milost Boží začíná ve křtu, přidává se osvícení lásky, dychtit po vůli Kristově. Kněžství Kristovo, přetváří stvoření, obnovuje obraz a uzpůsobuje jej pro svět shůry a kdo, což je to největší, je Bůh. Povolání křesťana a povolání kněze, je to, co se nedá přesně upřesnit. Kněz by měl být připodobněn Bohu skrze svátosti církve, taktéž křesťan by měl být připodobněn skrze křest a svátosti, které se konají ve společenství církve s trojjediným Bohem.

6. DIVINISACE ČLOVĚKA SKRZE SVÁTOSTI CÍRKVE

Každý člověk, by měl mít svátostné společenství. Jako lidé z masa a kostí se mohou lidé konkrétním způsobem podílet na milosti Boží v našich dějinách? To, co Ježíš konal za svého života, dotýkal se nemocných, přijímal je u svého stolu, odpouštěl hříchy, posílal kázat evangelium, to všechno dnes pokračuje skrze některé úkony církve. Věřím–li, pak musím být pokřtěn, musím stolovat s Ježíšem Kristem, svěřovat mu své hříchy ve zpovědi. Toto všechno vyplývá z logiky víry. Toto všechno vyplývá z křtu, biřmování a eucharistie, které jsou udělovány církví skrze iniciační svátosti.

Mezi Bohem a světem lidí probíhá obousměrná komunikace. Společenství s Bohem zahrnuje také vzájemné sdílení myšlenek a pocitů. Když budeme sdílet svou cestu víry, zjistíme, že Bůh odpovídá a reaguje. Bývá to veliký svátek, když člověk dojde, že Bůh opravdu naslouchá. Modlit se máme každý den různými formami - přímluvy, díky, chvála, liturgie, čtená, zpívaná, opakování určitého slova, verše, společně i v komůrce svého soukromí se zřetelem na bratry a sestry, vyslovovanými ústy nebo také tichými v srdci, nebo také naprosto bez slov a myšlenek jako jen prosté prodlévání před tváří Hospodina.

Musíme si uvědomit co znamená posvěcování a velikost svátostného kněžství a kněze vůbec. Každý kněz, ale i každý člověk musí začít u sebe sama, očistou ve svém vlastním srdci. Kristovo kněžství přetváří nás věřící ale i nevěřící lidi k novému stvoření. Toto všechno si uvědomovali církevní otcové a upozorňovali na zesvětštění liturgie a obřadů, kde člověk by měl být středem pozornosti na Boha skrze Ježíše Krista. Biskup, kněz, jáhen, věřící člověk by měl být připodobněn Bohu. Musíme být dokonalým darem lásky.

7. AUTODEIFIKACE A AUTODESTRUKCE ČLOVĚKA

Církevní otcové prohlásili, že může být podivuhodná výměna mezi Bohem a člověkem, mezi humanizací a deifikací člověka, jež může uskutečnit jen Boží láska. Sv. Maxim říká Bůh a člověk by měl být vzájemným modelem. Bůh je láska a podněcuje člověka k neznámému v téže míře, v  níž svými cnostmi zjevuje Boha

a deifikuje některé své přeludy. Prvotním pochybením člověka je být jako Bůh. Stát se mu rovným. V tomto pozemském životě to nejde. Prvotní Bůh Abrahámův, taktéž stejný Bůh Ježíše Krista, který je jeho nebeským Otcem. Slovo Bůh, řekneme-li si, je to jakási řevnivost mezi starým a novým učením, která možná člověka uspokojuje. Můžeme říci člověk ví o Bohu, ale uvězňuje se v pekelném kole života. Gnoze nám určovala výrok, který ve smyslu poznej sebe sama, poznej své pravé já. Gnoze nastává v myšlení člověka. Člověk, který zná hegelovskou nebo marxistickou filosofii, kult génia, ale i nějakou kolektivní deifikaci člověka. To co se nedá s křesťanskou morálkou stotožnit. Můžeme říci, že je to rázné odmítnutí zbožštění. Pýcha po určování sebe sama místo Božské prozřetelnosti nás vede k trvalé destrukci mimo tento Boží svět.

Existuje nepřítel Boží i náš. Ten nás ponouká myšlenkami k tomu, abychom udělali něco zlého. Nemusí to být vždy mravně pochybný čin. Zlé je i dobré, co se děje jinak a jindy a na jiném místě než chce Bůh. Nutkavá myšlenka někdy velmi primitivní jindy rafinovaná. Jsme-li na cestě hříchu, může mě příjemným pocitem zlý ve zlu udržovat. Bůh pak působí opačně. Jsem-li na cestě Boží, bude to naopak. Zkušenost církevních otců ukazuje, že zlo kolikrát vstupuje násilnicky a vyvolává vnitřní znepokojení a chaos v srdci.

Víra v Boha stojí na faktech, událostech založených mimo nás. Tyto události současně svým významem konkrétní čas přesahují. Stávají se oslovením a mají moc proměnit perspektivu našeho života. Učení o Boží svrchovanosti tak není jen pouhým filosofickým dogmatem, postrádajícím praktického významu. Je to právě spíše učení, které jiným doktrínám dodává význam a smysl, toto je základ křesťanské teologie. Je to jakoby těžiště v systému křesťanské pravdy. Slunce, kolem něhož jsou seskupena všechna nebeská tělesa. Je to zároveň, jak ještě uvidíme, křesťanova síla a útěcha uprostřed životních bouří, úspěchů, ale i neúspěchů.

8. PERSPEKTIVY: ,, HUMANISACE“ SKRZE ,, DIVINISACI“

Skutečný problém s Boží svrchovaností z lidského hlediska není ten, že se toto učení jeví nepravým, když říká Jean Paul Sartre: být člověkem znamená tíhnout byt s Bohem, nebo chceme-li říci, člověk v podstatě touží být Bohem a taktéž, bychom chtěli humanizovat skrze křesťanskou morálku člověka. Základní důvod, proč lidé nemají rádi učení o Boží svrchovanosti, je ten, že svrchovaného Boha nechtějí. Chtějí být autonomní, chtějí si o všem rozhodovat sami. Buď Boží existenci úplně popírají, tj. popírají tuto vlastnost jeho existence, anebo Boha z nejrůznějších praktických důvodů ignorují.

Bezprostředním faktorem současného otřesu v souvislosti s autoritou je vliv evropského existencialismu prostřednictvím muže, jaký je Jean Paul Sartre, v  jehož dílech je autonomie jednotlivce dominantním filosofickým ideálem, před nímž všechny jiné pojmy, včetně Boží existence, musí být odstraněny jako nedůležité. Sami sebe nacházíme teprve tehdy, když jsou odvržena všechna vnější omezení svobody. On říká: teprve když na tento pozemský svět, Otec i Syn posílají Ducha Svatého. Neznáme plně, co takový popis vztahů uvnitř Trojice znamená. Obvykle se však říká, že Syn je podřízen Otci , neboť je poslán na svět jak Otcem tak i Duchem Svatým. Musíme však mít na paměti, že když hovoříme o podřízenosti, nemyslíme tím nerovnost. I když jejich vzájemný vztah je určován uvedenými vazbami, přesto jsou představitelé Trojice, stejní ve své podstatě, rovni v moci a slávě. V Bohu existují vlastnosti, kterým nikdy plně neporozumíme. Můžeme hovořit o Boží svébytnosti, soběstačnosti, věčnosti a trojjedinosti. Musíme však přesto uznat, že těmto vlastnostem nerozumíme plně, protože se Bohu v žádné z nich nepodobáme. Musíme jednoduše vyznat, že On je Bůh a my jsme jim stvořeni. Nekonečno přesahuje naše chápání. Na druhé straně existují Boží vlastnosti, jimž porozumět můžeme, protože se v omezené míře vyskytují také při nás. To platí o většině Božích atributů: o moudrosti, pravdivosti, milosrdenství, spravedlnosti, hněvu, dobrotě, věrnosti a dalších skutečnostech.

Když začneme Boží svrchovaností. Bůh má absolutní autoritu a vládu nad svým stvořením. Aby byl svrchovaný, musí být také vševědoucí, všemohoucí a naprosto svobodný. Pokud byl omezen v některé z těchto oblastí, pak by nebyl dostatečně svrchovaný. A přesto je Boží svrchovanost větší než jednotlivé vlastnosti v ní obsažené. Jiné nám mohou připadat důležitější než svrchovanost, např. láska. Učení o Boží svrchovanosti tak není jen pouhým filosofickým dogmatem, postrádajícím praktického významu. Je to právě spíše učení, které všem jiným doktrínám dodává význam a smysl.

Křesťanská tradice přisuzovala vždy člověku deifikující patření na Boha, rovněž však trvala na tom, že tato touha může svého naplnění dojít. Blaženost člověka spočívá, že člověk se rozhoduje po Bohu a nějakým způsobem ho uznává. Sebepoznání prostřednictvým poznání Boha je na jedné straně zahanbující. Nejsme Bůh ani mu nejsme podobni. On je dobrý, my pošetilí. On je silný, my slabí. On je milující a laskavý, my jsme naplnění nenávistí a sobeckou přetvářkou. Proto v takovém okamžiku poznání vidíme Boha. Neboť i přes to, čím jsme se stali, zůstáváme Božím stvořením a Bůh nás miluje Nikdy nebyla lidem dána větší důstojnost než ta, kterou jim dává Magisterium, Písmo Svaté skrze Otce, Syna i Ducha Svatého.