EKUMENICKÝ LAICKÝ RYTÍŘSKÝ HUSITSKÝ ŘÁD POSVĚCENÝCH BRATŘÍ A SESTER

Překonávání jednostranností

    Rozdělením se církve vždy vyvinuly do konkrétního opačného postavení vzhledem ke konkurenčním církvím. Tím se staly nutně jednostrannými. V každé z křesťanských tradicí se zvlášť vyzvedl určitý prvek a ten byl považován jako specifické vlastní vyznání. To, co se zdůrazňovalo v jiném vyznání zvlášť, vidělo se jako specificky jiné, jako to, co vyznání odepíralo. To je už zřejmé v samotném jméně církve, která sebe samu označuje jako "protestantskou". I když "protestor" znamená nejdříve: "Vydávat svědectví pro", "dosvědčovat", přijal tento pojem prvořadě kritickou funkci: "Protest, Ne." Kritika všeho katolického se tak stala podstatným znakem, který pak zvýrazňoval protestantismus. Pojem "katolicizující" je používán v širokých kruzích protestantských církví, nyní jako dříve, v pejorativním významu. Nezřídka se považovalo za dobré a správně protestantské to, co bylo právě antikatolické.

    V katolické oblasti nacházíme zcela obdobný vývoj. Novodobý katolicismus je hluboce zvýrazněn Tridentským koncilem. Tento koncil dal odpověď na dotazy reformace. Tím je řečeno, že byl určován těmito otázkami. Dogmatické výpovědi koncilu jsou jakoby složeny z odpovědí na reformaci. Co reformátoři nezpochybňovali, kde nepanovaly žádné rozdíly - a to byla daleko převážná část převzatých nauk -, to v Tridentu tematizováno nebylo, a to ne proto, že by to teologové odmítli, nebo chtěli odložit stranou, nýbrž zcela naopak, nikdo o nich nepochyboval, a proto nebyl důvod, aby koncil tyto otázky pevně předepsal. Tridentinum vůbec nechtělo obsažně představit celé katolické učení, nýbrž vyzváno určitými otázkami, dalo v některém ohledu vědomě perspektivně zkrácenou, třeba i jednostrannou odpověď. Reformní dekrety Tridentina, které jsou celkově podstatně vyváženější než naukové dekrety, sice určovaly katolickou reformu, avšak na dogmatickou teologii měly sotva nějaký vliv. Na toto perspektivní zkrácení výpovědí Tridentina se později zapomnělo. V přijetí koncilu se vidělo to, co si sám pro sebe nenárokoval, totiž formulaci obsažných katolických výpovědí. Nyní se Tridentinum stalo základnou, na které byly formulovány, tedy slovně vyjádřeny katechismy, které pak měly vyjadřovat celou nauku. Až do naší současnosti působí ty protiklady, které povstaly z přijetí Tridentina. Nyní se stala "církev slova" protichůdnou k "církvi svátosti", církev úřadu najednou stojí proti církvi obecného kněžství, církev autority je proti církvi svobody křesťanského člověka. A rozdíly, které se takto vynořily, byly nezřídka povýšeny na právě platné specifikum náboženského vyznání: na "protestantský princip", na "katolické základní rozhodnutí". Církve, podmíněné rozdělením, považovaly vždy jeden nepostradatelný vybraný bod za celek evangelia a z něho vykládaly poselství jako celek. Těžiště, na kterém se pro sebe dovolávaly jiná vyznání, nechaly ustoupit daleko do pozadí nebo je odzbrojily. Obě církve své vlastní protesty chápaly jako zbraň proti druhé nebo proti obrazu, který si o druhé učinily. Řečeno přirovnáním: Zeď, která oddělovala od druhého, sloužila k tomu, aby určovala vlastní stanovisko. 

    Co rozdělovalo, to byl systém seřazení podle určitého pravidla (koordinační systém), v jehož rámci bylo pevně stanoveno vlastní místo. Až do teologie dneška nebylo vůbec obvyklé, aby se určovalo to, co bylo vlastní, aniž by se uvedl protiklad k druhému. Takto se teologie dlouho opisovala. Bylo zapotřebí nalézt druhého, totiž protivníka, nepřítele či heretika, aby se pro sebe samého našlo místo v křesťanském učení a tak ve společnosti. Na této cestě se naše církve ve svému učení a své zbožnosti staly jednostrannými. Některé body zvlášť zdůrazňovaly, že právě jedině takto lze vybudovat náboženský život, a jiné prvky, které se k tomu nedaly bez problému přiřadit, bylo třeba dát do závorek nebo je zcela vyloučit, byť by patřily neméně k biblickému poselství a ke křesťanské tradici. Aby se tyto jednostrannosti překonaly, aby se znovu získala plnost křesťanského svědectví, potřebují církve - vždy jiné tradice -, ne se od ní odstavovat, nýbrž ji integrovat. Jen cizí tradice může ještě zprostředkovat to, co v konfesionálně zúženém pohledu právě schází onomu učení a této podobě církve či zbožnosti; může tyto jednostrannosti pomocí jiných prvků, snad vůči ní stojících v napětí takto vyrovnat. Pro plnost, vyváženost a vyrovnanost měli bychom si vzájemně říci a nechat si říci, co jsme právě platného v naší tradici zanedbali.

    Zvlášť působivě jsem slyšel, jak to jednou formulovat patriarcha Athenagoras, přední "jezdec myšlenky jednoty" v ortodoxní církvi. Krátce před svou smrtí řekl návštěvníkům bohoslužby ve své rezidenci, že je vždy připraven jít do Říma a přijmout z papežova Kalicha komunio, sv. přijímání. Považuje totiž papeže za ortodoxního, právě tak, jak sebe samého považuje za katolického, a to proto, poněvadž oba jsou evangelijní.

    Základní charakteristika církve: Katolicita, evangelicita a ortodoxie se staly pojmy, kterých se vždy dovolávalo vyznání pro sebe samo, aby tím je jiným upíralo. Ekumenismus je nezbytný, abychom překonali naše kofesijní jednostrannosti, abychom si mohli navzájem být prostředníky v tom, co v naší té či oné tradici nemůžeme vhodně pevně držet.

    Tím jsme už řekli, že ekumenismus nemůže spočívat v konversi jedné církve ke druhé. Cílem ekumenismu tak, jak je zde zastáván, není univerzálně jednotná církev, ve které by byly rozdíly nivelizovány, nýbrž společenství tradicí, které se navzájem obohacují.